Jak je to ve skutečnosti s recyklací polyvinylchloridu a polystyrenu?

V dřívějším článku téhož časopisu z 10. 11. 2020 uvádí generální ředitel společnosti Tesco pro střední Evropu Matt Simister, že v roce 2019 sestavili seznam materiálů běžně používaných v obalech a rozdělili je do kategorií podle recyklovatelnosti a dostupných alternativ. Mezi těžko recyklovatelné materiály zařadili PVC a polystyren. Konkrétně uvádějí, že od poloviny roku 2019 do konce roku 2020 Tesco odstranilo 454 tun těžko recyklovatelných plastů a obalů vlastních výrobků.

Připomínám, že PVC zaujímá v evropské spotřebě plastů třetí příčku, po polyetylenech a polypropylenech. Do kategorie polystyrenů se řadí tzv. kompaktní typy, jako jsou standardní (GPPS) a houževnaté typy (HIPS), dále zpěňovatelný (EPS), termoplastické elastomery (SBS) a inženýrské typy akrylonitril-butadien-styren (ABS), kterým patří sumární spotřebou čtvrtá příčka.

V samotné ČR dominuje ve spotřebě polypropylen, následují polyetyleny, polystyreny, PET a PVC. Komplikovanější situace v aplikacích EPS je způsobena tím, že na trhu se vyskytují jednak typy vyrobené z perliček EPS technologií předpěňování a následného vypěňování, jednak typ vyrobené extruzí standardního polystyrenu s nástřikem nadouvadla do taveniny v extruderu s následným vypěněním na tzv. XPS desky nebo folie, které lze tvarovat např. na podnosy pod maso neb zeleninu.

Jaká je skutečnost s recyklací obou těchto komodit? Již koncem minulého století usilovala skupina militantních ekologů o zákaz výroby PVC, mimo jiné právě pro jeho údajnou nerecyklovatelnost. Dobrovolné iniciativy evropských výrobců PVC, aditiv a recyklačních společností, nazvané Vinyl 2010 a VinylPlus vedly mj. k závazkům v recyklovatelnosti. O této iniciativě jsem podrobněji psal v článku V Evropě bylo vloni zrecyklováno 735 535 tun PVC. Za celé období 2000 - 2020 dosáhla míra recyklace PVC 6,5 mil. tun, v čemž je cca čtvrtina výrobků z měkčeného PVC, včetně folií (viz obrázek z Výroční zprávy za rok 2020). V roce 2030 plánují roční míru recyklace ve výši 900 tisíc tun.

Mezi nejsnáze recyklovatelné plasty patří polystyren. V letošním roce uplyne 90 let od první průmyslové výroby standardního polystyrenu u BASF v Ludwigshafenu. Cestu vydláždil před 100 lety německý chemik Hermann Staudinger, který popsal makromolekulární řetězce plastů. Za své objevy byl v roce 1953 oceněn Nobelovou cenou. Později byla houževnatost polystyrenu zlepšena přídavkem do 7 % syntetického kaučuku a v padesátých letech minulého století začala éra částicového pěnového polystyrenu (předpěňování-vypěňování).

Od roku 1964 se k cca stovce výrobců polystyrenů ve světě připojil i Kaučuk Kralupy. Dnes jsou polystyrenové plasty nepostradatelnou součástí našeho života, ať už v obalech, nebo jako izolant ve stavebnictví, ale i v elektronice a dopravních prostředcích.

Polystyren lze recyklovat pomocí celé řady technologií, počínaje mechanickými, přes rozpouštění a konče pokročilejšími – chemickými, jako je depolymerizace a pyrolýza. České a evropské zákony zatím za recyklaci uznávají mechanické technologie.

Osobně jsem v letech 1991 - 1993 najížděl a optimalizoval proces mechanických recyklaci PS a ABS na dvou rakouských recyklačních linkách s využitím vlastních odpadů, zejména z přejíždění granulačních linek na barevné typy PS a ABS v Kaučuku Kralupy a cca třetinovým podílem nakupovaných postuživatelských polystyrenových odpadů. Ročně bylo vyrobeno kolem 1 000 tun černého středně houževnatého polystyrenu a 300 tun černého ABS s certifikáty kvality (ITT, houževnatost).

Certifikát pro aplikace pro styk s potravinami nebylo možné vydávat, neboť jsme neznali historii nakupovaného odpadu. To platí pro většinu mechanicky recyklovaných PS. Značnou předností chemických recyklací je právě skutečnost, že polystyren, který je vyroben ze surovin z chemické recyklace lze deklarovat pro aplikace pro styk s potravinami.

Uživatelé obalů často deklarují svůj závazek ke snižování plastových typů obalů bez ohledu na dopady zvolených náhradních materiálů na životní prostředí, nebo na to, zda pro nová řešení existuje adekvátní infrastruktura pro sběr a recyklaci.

Evropská asociace výrobců plastů (Plastics Europe) publikovala v květnu sdělení, že očekává nárůst investic do chemické recyklace plastových odpadů z 2,6 miliard euro v roce 2025 na 7,2 miliard euro v roce 2030. Z dřívějších investic do této technologie očekává v roce 2025 výrobu 1,2 mil. tun recyklátu a její nárust do roku 2030 na 3,4 mil. tun.

Vychází přitom z odborné studie agentury McKinsey z prosince 2018, nazvané „How plastics waste recycling could tranform the chemical industry“, která předpokládá, že 60 % celosvětové produkce plastů v roce 2050 ve výší 1,2 mil. tun bude realizováno procesem recyklací plastových odpadů. Přitom chemická recyklace, konkrétně pyrolýza a depolymerizace budou dominovat před mechanickými a fyzikálními (rozpouštění) technologiemi.

O některých z konkrétních přístupů výrobců a uživatelů plastů jsem psal v článku Do procesů recyklací plastů se zapojují další hráči, o dalších aktivitách později. Závěrem je možno konstatovat, že jak polyvinylchlorid, tak polystyrenové plasty jsou vyrobeny a aplikovány pro recyklaci po skončení jejich životnosti, to znamená, že mohou být snadno recyklovány.

Foto: ilustrační/ Pexels