Plasty pro styk s potravinami a recyklace

Recyklovaný plast může být výhodný pouze tehdy, pokud splní stejná kritéria nezávadnosti jako panenský plast. Pro chemické látky se celosvětově ujal registrační systém CAS /www.cas.org/.

Jedná se o mezinárodně uznávaný jednoznačný číselný kód, používaný v chemii pro chemické látky, polymery, biologické sekvence, směsi a slitiny. Byl zaveden redakcí světově nejrozšířenějšího chemického referátového časopisu Chemical Abstracts, vydávaného Americkou chemickou společností. 

Společnost udržuje databázi chemických sloučenin popsaných ve vědecké literatuře, v patentech a v jiných publikacích. Databáze je také nejautoritativnějším zdrojem informací o anglických názvech sloučenin.

Dramatický vývoj počtu registrovaných chemikálií v posledních letech je patrný z obrázku. Zatímco do roku 1965 byla v průměru registrována jedna sloučenina každých 2,5 minuty, v roce 2016 to již bylo každou 1.4 sekundu. Do roku 2012 bylo registrováno 1,45 milionu polymerů.

 Zdroj: International Sustainable Chemisty Colaboration Centre 

Evropský chemický průmysl je nejvíce regulovaným na světě. Všechny chemické látky používané při výrobě plastů jsou pokryty chemickým zákonem REACH. Evropská chemická agentura /ECHA/ vlastní databázi o 130 000 chemických látkách, z nichž 201 je zařazeno mezi látky vzbuzující velmi velké obavy. Samotné plasty sice nepodléhají REACH (monomery a aditiva ano), avšak citlivé aplikace, jako jsou plasty pro styk s potravinami a dětské hračky jsou legislativně regulovány. 

Důležité je zapojení vědecké sféry do zkoumání potencionálních rizik, přičemž je nutno zdůraznit, že inovované metody a přístroje jsou dnes schopné identifikovat množství příměsí v hodnotách pod ppb (1 část z 1 miliardy). Více o REACH a agentuře ECHA lze vyhledat na tomto webu.

Nejčastěji se aplikují plasty jako obaly. Více než polovina aplikací těchto plastů v obalovém průmyslu je realizována při balení potravin. Účinnost tohoto balení je vysoká. V rozvojových zemích, kde je spotřeba plastů na balení potravin nízká, se během transportu potravin ke spotřebiteli zkazí, ještě před konzumací, polovina potravin. 

Ve vyspělých státech s vysokou spotřebou plastů pro balení potravin činí tyto ztráty max. 1-2 %. Moderní balení udrží potraviny čerstvé a hygienické, zároveň chrání produkt proti zničení a poskytuje zákazníkovi potřebné informace, jako složení potraviny, životnost, ale i typ obalu a recyklovatelnost.

Základními předpisy pro tyto aplikace jsou Nařízení EP a Rady EK č.1935/2004 a Nařízení EU č.10/2011 s 12 dodatky Prvním předpisem byl mimo jiné zřízen Evropský úřad pro bezpečnost potravin - EFSA - www.efsa.europe.eu. 

Tato organizace je zodpovědná za veškerou agendu a harmonizaci evropských a vnitrostátních předpisů v oblasti bezpečnosti potravin. Jedná se o nezávislou, vysoce odbornou organizaci, která je sice financována z prostředků EU, ale pracuje nezávisle na orgánech EU.

Nařízení definuje požadavky na materiály a předměty určené pro styk s potravinami - www.europa.eu/food. Do kategorie výrobků pro styk s potravinami patří všechny materiály a předměty, které záměrně přicházejí do styku s potravinami a pokrmy během celého výrobního procesu, včetně jejich odměřování, balení, skladování, přepravy a podávání. 

Z významnějších aplikací sem patří obaly, příbory, nádobí, kelímky, lahve, víčka, kuchyňské spotřebiče. Platí i pro materiály a předměty, které jsou v kontaktu s vodou určenou pro lidskou spotřebu, nepokrývá však např. pevné zásobníky vody.

Harmonizace legislativy materiálů pro styk s potravinami v rámci EU splňuje dva hlavní cíle:
- ochranu zdraví zákazníků
- odstranění technických barier v obchodu.

Článek 3 Nařízení č. 1935/2004 předepisuje, že materiály a předměty pro styk s potravinami musí být vyrobeny v souladu se „Správnou výrobní praxí“ tak, aby za obvyklých nebo předvídatelných podmínek použití neuvolňovaly své složky do potravin v množstvích, která by mohla: ohrozit zdraví lidí, nebo způsobit nepřijatelnou změnu ve složení potravin, nebo způsobit zhoršení organoleptických vlastností potravin.

Nařízením EU č. 2023/2006 došlo k následujícímu rozšíření:
Správnou výrobní praxí se rozumí taková hlediska zabezpečení jakosti, která zajistí, že materiály a předměty se soustavně vyrábějí a kontrolují tak, aby se zajistil soulad s pravidly, která se na ně vztahují, a s normami jakosti přiměřenými jejich zamýšlenému použití.

Pro výrobce polymerních plastů pro styk s potravinami je dále předepsána Rozhodnutím 2007/19/EK tzv. podpůrná dokumentace v následujícím členění:

- Dokumentace o přísadách použitých při výrobě - monomery, aditiva, pomocné látky a 
prostředky pro polymeraci, ostatní látky, např. barviva.
- Dokumentace o posouzení složení
- Dokumentace o posouzení migrujících látek
- Dokumentace o opatřeních na prevenci rizik
- Dokumentace o správné výrobní praxi.

Tato podpůrná dokumentace musí být pravidelně revidována, aby v ní byly zohledněny případné změny složení polymeru, změny právních předpisů nebo dodavatelů.

Směrnicí 282/2008/EK z 27. 3. 2008 jsou určeny postupy při použití recyklovaných plastů pro styk s potravinami. Zatím co v USA platí zásada, že recyklát odpovídá vlastnostem panenského plastu, v Evropě se vyžaduje splnění všech specifických předpisů jednotlivých zemí a Nařízení č. 282/2008, včetně toho, aby recykláty byly vyráběny u autorizovaných společností.

Nařízením EK č.10/2011 byl novelizován, resp. doplněn tzv. pozitivní seznam látek (dříve Nařízení EK 2002/72), které mohou být obsaženy za stanovených podmínek v plastu pro styk s potravinami. Zároveň je v příloze IV definován devítibodový obsah písemného prohlášení o shodě.

Pokud chce výrobce plastů nebo jejich zpracovatel pro aplikaci plastu pro styk s potravinami použít látku, která není na seznamu dle tohoto Nařízení musí absolvovat následující postup:

- podat žádost na národní kontaktní místo - v našem případě na Státní zdravotní ústav Praha. Ten po prostudování předá žádost na EFSA. Pracovní skupina této instituce provede analýzu a předá podklady na jednání Panelu EFSA, kde se vypracuje tzv. provizorní seznam aditiv. 

Po studiu a doporučení k zařazení na pozitivní seznam připraví EFSA návrh Nařízení, který putuje do připomínkového řízení pracovních skupin při členských státech a vybraných průmyslových asociací. Např. při Plastics Europe pracuje stálá komise pro styk plastů s potravinami, ve které je zastoupeno 22 výrobců plastů. 

Po vyřízení připomínek následuje návrh, který se přeloží do 23 jazyků a stálá parlamentní komise pro potraviny jej doporučuje k přijetí. Následuje tisk v oficiálním Věstníku EU, čímž norma vstupuje v platnost.

Jako zajímavost uvádím, že pro papír a lepenku pro styk s potravinami neexistují žádné harmonizované předpisy EU.

I když to možná není zcela viditelné, sehrávají stále hlavní roli při schvalování plastů pro styk s potravinami národní normy a instituce /Zákon č. 258/2000Sb, Vyhláška MZ ČR č.38/2001Sb/. 

Při této příležitosti si neodpustím poznámku, že hodnocení zdravotní nezávadnosti plastů v bývalém Československu dle Zákona a Vyhlášky z roku 1966 mělo, i na základě dlouhodobé tradice, vysokou úroveň a v řadě parametrů naše normy předčily normy evropské.

V současné době jsou za hlavní rizika v segmentu plastů považovány neúmyslně přidávané látky (NIAS) – rozkladné produkty, nečistoty apod. Nově se věnuje pozornost nanočásticím, mikroplastům, oligomérům a endokrinologicky aktivním látkám.

Již z předchozího výčtu aktivit v oblasti rizik plastů pro styk s potravinami je patrné, že této problematice je věnována dlouhodobá pozornost, včetně zákazu používání některých chemikálií. 

Je paradoxem, že pro aplikace plastů pro styk s pitnou vodou neexistuje seznam povolených látek. Dosud nejsou harmonizovány předpisy pro výrobky, které přicházejí do styku s pitnou vodou. V současné době je nové Nařízení ze dne 21. 3. 2019 ve schvalovacím procesu a očekává se jeho schválení v příštím roce.

Z uvedených informací vyplývá, že i když je mechanická recyklace odpadních plastů v řadě případů přínosná, je legislativa pro styk takto vyrobených regranulátů s potravinami značně komplikovaná a pro malé firmy obtížně realizovatelná. 

Obtížně totiž mohou zajistit transparentní informace o aplikovaných aditivech a obsahu zbytkových látek v odpadních obalech, vytříděných pro mechanickou recyklaci. S takovýmto problémem si může poradit chemická recyklace.

ilustrační foto/pixabay